Dagmar Šimková

Narodila se 23. května 1929 v Praze, vyrůstala ale v Písku, kde její otec, bankéř Jaroslav Šimek, nechal nedaleko odtud postavit rodinnou vilu. Pamatoval i na stáje pro koně, neboť ty byly láskou jeho starší dcery Marty. V koňském sedle trávila většinu volného času. Mladší Dáša stejně jako hrdinové knížek Josefa Škvoreckého propadla tanci, stepu a jazzu. Život celé rodiny se dramaticky změnil po komunistickém převratu v roce 1948. Bankéř Šimek již nežil, Martě se podařilo v roce 1950 uprchnout za hranice, nový domov našla v Austrálii. Dáša s maminkou zůstaly v Písku. Ze své vily se sice vystěhovat nemusely, ale byla jim tu vyčleněna pouze jedna místnost. Dáša po gymnáziu a církevní jazykové škole nastoupila jako dělnice v Jitexu, později si udělala ošetřovatelský kurz a získala práci v písecké nemocnici. Toužila studovat anglistiku a dějiny umění, ale pro svůj „buržoazní“ původ mohla na univerzitu zapomenout.
V říjnu roku 1952 ji zatkla Státní bezpečnost. Obviněna byla nejen z toho, že rozšiřovala recesistické protikomunistické letáky, ale také, že v bývalém rodinném hřebčíně s vědomím maminky poskytla úkryt dvěma známým vyloučeným z politických důvodů ze studií a poslaným na vojnu, ze které zběhli. Chtěli se dostat na Západ. Soud ji poslal na patnáct let do vězení. Odsouzena byla i její maminka Marta – k jedenáctiletému trestu odnětí svobody. Zabaven jim byl veškerý majetek.
Dagmar prošla několika věznicemi, propuštěna byla až v dubnu 1966. Vrátila se do Písku. S maminkou bydlela v nuzném bytě, který jim byl přidělen. Práci našla v sodovkárně.
V roce 1968 v Písku spoluzakládala s ostatními politickými vězni K 231. Po srpnové invazi s maminkou už na nic nečekaly a vydaly se za Martou do Austrálie. Tam dorazily v listopadu 1968. Dagmar nastoupila jako ošetřovatelka v domově seniorů a na Univerzitě západní Austrálie v Perthu vystudovala dva obory – dějiny umění a sociální práci. Naučila se vytvářet emailové obrazy a vypalovat keramiku, svoje díla pak vystavovala na téměř padesáti výstavách. Svou čtrnáctiletou vězeňskou zkušenost popsala v knize Byly jsme tam taky. Poprvé vyšla v roce 1980 v torontském exilovém nakladatelství Sixty Eight Publishers.
Po pádu komunistického režimu Dagmar několikrát přijela i do své staré vlasti a dočkala se rehabilitace. Pak ale onemocněla rakovinou. Zemřela 24. února 1995. Její popel byl rozprášen, jak si přála, v jednom z perthských parků. Její kniha u nás vyšla již v mnoha vydáních.