Voroplavba na Otavě
První zmínka o plavení dřeva na Otavě pochází z roku 1130, avšak není jasné, zda se jednalo již o voroplavbu nebo pouze o plavení volných kmenů. Privilegia Jana Lucemburského z roku 1316 a Karla IV. z roku 1366 bezpečně dokládají voroplavbu na českých řekách. Bylo jimi mj. stanoveno, že jezy nesmí bránit plavbě a propustě v nich musí mít šířku 20 loktů. Také byla určena místa, kde se vybíraly celní poplatky.
Od středověku do přelomu 17./18. století byla Otava splavná pouze na dolním toku od Strakonic či Kestřan. Nejstarší písemné doklady o plavení dřeva ve svázaném stavu na středním toku Otavy pocházejí až ze 16. století. K využívání celého toku došlo až po rozsáhlých úpravách řečiště koncem 18. století. V roce 1892 byla celá Otava splavná v délce 113 km, od Rejštejna po ústí do Vltavy pod Zvíkovem.
Na prudkém toku horní Otavy se stavěly vorové prameny specificky. Předák musel být co nejlehčí a zadák co nejtěžší, aby plavbu zpomaloval. Prameny byly také užší a kratší, se 3 vorovými tabulemi, na nichž byly 3 šreky (brzdové kůly). Od Strakonic se přidávaly další 2–3 vorové tabule, aby se dosáhlo běžné vltavské délky pramene kolem 130 metrů. Šířka vorů byla určena rozměry propustí v jezech; na střední Otavě již mohly být tabule širší. Kvůli větší živosti řeky mívaly otavské vory vpředu 3 vesla.
Ploulo se obvykle od Velikonoc do zimy. Délka cesty z Kestřan do Prahy trvala v závislosti na stavu vody 3–4 dny. Plavec během sezony splavil obvykle 20–25 pramenů; jednotlivým plavbám včetně následné zpáteční cesty se říkalo „rázy“. Plavci tvořili zpravidla stálé posádky. Pramen řídil a odpovídal za něj vrátný. S ním pluli dva až tři stálí plavci a jeden příležitostný, který se po absolvování obtížnější Otavy vracel zpět ze Zvíkova na kole.
Za zlatý věk voroplavby lze považovat 2. polovinu 19. století a 1. polovinu 20. století, kdy šumavské lesy postihla řada kalamit. Navzdory existenci železnice byla voroplavba nejlevnějším způsobem dopravy velkého množství dřeva na velké vzdálenosti. 1. světová válka voroplavbu omezila, ale během 2. světové války byla kvůli polomům opět žádaná.
Výstavba Vltavské kaskády pak voroplavbu definitivně zastavila. Stavba přehrady Slapy ukončila plavby do Prahy, kterou poslední prameny propluly r. 1947. Pozdější voroplavba byla realizována především pro potřeby výstavby přehrad. Poslední vor proplul pod již hotovou hrází Orlické přehrady v září 1960. Byl sestaven z kmenů stromů vykácených na stráních, které měla zanedlouho zaplavit zadržená voda.