Richard Weiner (1884–1937)
Básníkův otec, který byl stejně jako matka židovského původu, byl váženým píseckým měšťanem a majitelem továrny na likéry a cukrovinky. V době, kdy studoval na písecké reálce, Richard nejen publikoval své první básně v Zábavné příloze Píseckých listů, ale i sledoval druhé dějství „hilsneriády“ před krajským soudem v Písku a vzedmutí antisemitismu nejen mezi lůzou a lumpenproletariátem, ale i mezi zdánlivě normálními lidmi. Následující Richardova studia na ČVUT v Praze a praxe v zahraničí napovídá, že se snad podle přání rodičů měl stát technikem, ba průmyslníkem. Roku 1912 si ale svobodně zvolil dráhu nezávislého literáta. Odjel do Paříže, odkud sděloval své poznatky a dojmy do českých novin, a po vzniku Československa se tam stal zahraničním zpravodajem Lidových novin.
V letech první světové války Richard Weiner knižně debutoval jako básník a prozaik, po válce ještě literárně zpracoval své zážitky z pařížské mírové konference, ale posléze nastal paradox: vydal se na prekérní cestu, aby mohl svobodně psát, ale psaní pro obživu vstřebávalo jeho talent natolik, že se v něm na deset let odmlčel básník. Tím není řečeno, že jeho psaní nemělo literární cenu – spolu s Karlem Čapkem, Ferdinandem Peroutkou, Egonem Erwinem Kischem, Eduardem Bassem, Arnem Laurinem, Karlem Poláčkem a několika dalšími patří Richard Weiner k největším českým novinářům První republiky.
Básnickou obrodu přineslo Richardu Weinerovi setkání se třemi francouzskými mladíky, sdruženými v literární skupině Le Grand Jeu – Vysoká hra. V jejich přítomnosti se jeho osobnost proměnila pocitem, že našel ztracené, ne-li věčné mládí, a nadšení a možná i tušené zklamání z tohoto stavu vtělil do tří vrcholných básnických sbírek z přelomu dvacátých a třicátých let: Mnoho nocí, Zátiší s kulichem, herbářem a kostkami, Mezopotamie.
Nemocný padesátník, který se vrátil zemřít do Prahy, již dávno nezářil svým dočasným opojením z proměny. Klid později nebyl dopřán ani jeho píseckému hrobu, ani jeho dílu a hlavně básnickému jazyku, stojícímu svým novátorstvím v opozici vůči soudobým Nezvalovým či Seifertovým rýmovačkám. Teprve mnohem později, počínaje šedesátými léty, si Weinerovo dílo našlo své obdivovatele a následovníky. Ale také v Písku se stále vracíme raději k jeho méně složitým veršům z raných básnických sbírek, v nichž vyjádřil svůj obdiv a těžkou lásku k rodnému kraji.
A v Písku také raději uctíváme lidi, kteří sem již jako slavní přišli odjinud nebo se proslavili později a jinde – jako třeba osobnosti z předchozích čtyř procházek. Na velké rodáky nemá město přílišné štěstí – ovšem Richard Weiner je bezesporu jedním z nich!
Žlutá jako Davidova hvězda
Putimská brána nám na počátku páté procházky připomene mládí zdejšího „realisty“ – jak se říkalo studentům písecké reálky – Richarda Weinera. Vydáme se opět na Bakaláře a kolem kostela k pomníku „píseckého lva“ na pozadí válcovitého výstupku ve frontě budov za ním, v němž vytušíme středověkou baštu, skrytou ve zdech areálu rozlehlé barokní římskokatolické fary. V domě na protější straně Budovcovy ulice, vedle jedné z budov městského úřadu, bývalého Okresního domu, žil Richard Weiner s rodiči a sourozenci. Po továrně jeho otce ve vnitrobloku už nezbylo žádné památky.
Na nedaleké křižovatce nám studenta Weinera přivolá znovu budova reálky (dnešní gymnázium). Kdybychom před sto lety pokračovali dolů Komenského ulicí, v druhém domě za starým gymnáziem bychom našli tiskárnu Jana Hrušky, kde se tiskly až do konce února 1948 Písecké listy, v jejichž Zábavné příloze Richard Weiner básnicky debutoval. Odtud zahneme doleva do centra města, záhy zahneme doleva Soukenickou ulicí a dorazíme k synagoze z roku 1870, středisku zaniklé písecké židovské obce. Do Soukenické ulice hledí zadní trakt nevyužívané budovy, zatímco hlavní průčelí synagogy bychom mohli spatříme z dvorku domu čp. 78 ve Smetanově ulici na protilehlé straně bloku domů.
Nedaleko na rohu Alšova náměstí a Ningrovy ulice (deskou s bystou je tam označen dům, kde jako student bydlel Mikoláš Aleš) zahneme do uličky (kdysi zastřešené) Masné krámy, kterou projdeme na Velké náměstí. V budově okresního soudu na protější straně náměstí vlevo býval krajský soud, kde se roku 1900 odehrávalo druhé soudní dějství Hilsnerova procesu (v týmu obhájců byli příbuzní a známí Richardových rodičů). Dominantní budova radnice nám zase říká, že v letech 1870-1871 byl starostou města Písku vážený právník a člen zdejší židovské obce Izrael Kohn.
Varianty žluté trasy nás pak vedou až na periferii Písku. Třídou Národní svobody (vpravo mineme Kodlův dům s výzdobou podle návrhu Mikoláše Alše) a Pražskou ulicí, v níž až za benzínovou pumpou odbočíme doleva pod viadukt a přes koleje, dojdeme k židovskému hřbitovu, kde byl Richard Weiner původně pohřben.
Případně na kruhové křižovatce Pražské a Dvořákovy ulice zamíříme k východu přes Nový most a Kollárovou ulicí, přes Mírové náměstí a Táborskou ulicí k Lesnímu hřbitovu z počátku třicátých let 20. století, kam byl hrob básníka přenesen – roku 1973 náhrobní plastika, roku 1987 pak rovněž exhumované tělesné ostatky Richarda Weinera.
Trasa: v centru města 2 km, s návštěvou obou hřbitovů 8 km
