Adolf Heyduk (1835–1923)
Rodák z východočeského Předhradí básnicky debutoval roku 1858 spolu s Janem Nerudou, Vítězslavem Hálkem a dalšími klasiky v almanachu Máj, o rok později vydal první samostatnou sbírku Básně s úvodním cyklem Cigánských melodií. Dalšího roku se jako asistent pražské českoněmecké reálky rozhodl na radu svého bývalého učitele a přítele Jana Krejčího, významného přírodovědce, přijmout místo profesora technického kreslení, stavitelství a krasopisu na nové české reálce v Písku, kde se Krejčí stal prvním ředitelem.
Do Písku přišel již jako populární básník a stal se zde členem okruhu pokrokových intelektuálů, kteří se zasloužili o dovršení českého národního obrození v Písku. Patřili k němu třeba učitelé reálky Jan Krejčí a Vojtěch Lešetický, gymnázia Karel Ninger a Josef Pažout, ředitel opatrovny a redaktor Poutníka od Otavy Vojtěch Vlastimil Janota nebo budoucí starosta Tomáš Šobr. Adolf Heyduk se i v dalších ohledech nadšeně zapojil do veřejného života města a proslul jako skvělý recitátor a oblíbený společník.
Pobyt v Písku přerušil pouze roku 1876, když byl na rok přemluven k výuce na reálném gymnáziu v Praze; často ovšem z Písku vyjížděl na cesty do Itálie, Porýní a na Kavkaz. Roku 1877 se oženil se sedmnáctiletou Emilií Reinerovou, dcerou píseckého restauratéra, a pak 23 let žil v Reinerovském domě, když předtím vystřídal několik mládeneckých bytů (jeden z nich v domě U Koulí). U Reinerů prožil básník nejplodnější období, zde se zrodily jeho sbírky Dědův odkaz, V zátiší, Zaváté listy, Zpěvy pošumavského dudáka či Nové cigánské melodie. Některé z básní byly inspirovány Pískem a krajinou Prácheňska.
Do Písku za Adolfem Heydukem přijížděl přítel Jan Neruda a kolegové Jaroslav Vrchlický, Josef Václav Sládek, Karel V. Rais a další, včetně členů „vodňanského trojlístku“ Františka Heritese, Otakara Mokrého a Julia Zeyera. Již samotná básníkova existence ve městě povzbuzovala mladé lidi, zejména písecké studenty, k vlastním literárním pokusům.
Roku 1900 se básník přestěhoval do domu v Tyršově ulici, kde lze v Památníku Adolfa Heyduka spatřit dochovaný secesní interiér jeho bytu s bohatou knihovnou a cenným souborem obrazů. Samotné Heydukovo dílo však z většiny nevydrželo zkoušku času – jde o šest desítek básnických sbírek – a patří spíše k dokumentům své doby, ačkoliv některé básně wolkrovského ražení z posledních let života prozrazují neutuchající snahu o uměleckou obrodu a o překonání generačního odstupu od nových literárních proudů.
Hrob Adolfa Heyduka v Písku nenajdeme. Podle svého přání byl pohřben na pražském Vyšehradě, po boku přátel z „družiny Máje“ Josefa Václava Friče a Jana Nerudy.
Pegas na modré obloze
Z prostranství pod Putimskou branou půjdeme po obvodu bývalých hradeb přes Bakaláře, pojmenované po zaniklé renesanční škole, kolem městského kostela Narození Panny Marie, postaveného ve druhé polovině 13. století (s velkou věží z roku 1489), a „píseckého lva“ – pomníku padlým u Melegnana a Solferina z roku 1861 – k rušné křižovatce, kde naproti bývalému hotelu Dvořáček (později známému jako Otava) stojí budova dnešního gymnázia, vybudovaná roku 1886 pro zdejší reálku (o třetí patro byla zvýšena roku 1900), kde v posledních letech své pedagogické dráhy vyučoval Adolf Heyduk.
Chelčického ulicí projdeme na Alšovo náměstí (ve středověku centrální prostor města) s rozmanitým souborem staveb od mariánského sousoší z roku 1715 přes novorenesanční bývalou Občanskou záložnu, první písecký obchodní dům PPP, vestavěný roku 1968 do obvodových zdí zrušeného hotelu U Zlatého kola, až po moderní Českou spořitelnu. Část východní strany náměstí zaujímá stavba někdejších městských škol s postavou Krista na vrcholu štítu, kde roku 1860 našla učebny též nová reálka a kam Adolf Heyduk nastoupil jako mladý pedagog. Dnes v těchto zmodernizovaných prostorách sídlí Městská knihovna.
Sousední Smetanovou ulicí a přes Havlíčkovo náměstí pokračujeme k jednomu z průchodů do Palackého sadů na počátku Heydukovy ulice. Ústí do parku vedle Reinerovského domu s pověstnou restaurací v přízemí, v jehož prvním patře bydlel Adolf Heyduk s chotí v letech 1877 až 1900. Na dohled je vpravo bronzový Heydukův pomník z roku 1935, dílo Otakara Švece, jenž je v dějinách umění zapsán nešťastně jako autor zbořeného Stalinova pomníku v Praze.
V parku mezi pomníkem Františka Palackého z roku 1886 (prvním v českých zemích) a Schrenkovým pavilonem z roku 1841 zabočíme k severu. Na konci Tyršovy ulice stojí Heydukův dům z roku 1900, postavený podle návrhu architekta Jana Kouly, v němž se nachází Památník Adolfa Heyduka, jedna z poboček Prácheňského muzea v Písku.
Délka trasy: 1,5 km
